V plavkách do chumelenice

V severním Mexiku je jedno kouzelné městečko – Creel.

Hned od začátku mi připadalo něčím povědomé nebo důvěrně známé.
Má hlavní ulici, které je hodně dlouhá, po obou stranách je spousta obchůdků, hodně se suvenýry, ale také restaurace nebo kavárny.
Na jedné straně je chodník zvýšený, ne po celé délce, ale jedna část je zhruba metr nad úrovní vozovky. Těžko říct proč, nebylo to úplně kvůli úrovni terénu. Ale proč ne.

Podél parkují auta, úplně jiná, než vídáme u nás, hodně tu jsou auta spíš americké výroby, nejen osobní, ale i malé náklaďáky. Nejsem znalkyně aut, ale takové ty auta, co jsou z půlky osobní, a vzadu mají otevřenou nákladní korbu 😊
Jak jsem se pak dozvěděla, v Mexiku je hodně továren na auta, takže auta jsou spíše často i místní výroby, ale světových značek. Ale pořád z většiny jiných, než vídáme u nás.

Občas ulicí projde nějaký místní člověk, a je tam hodně toulavých psů.

Celé to vyvolává takový dojem ospalého městečka „divokého Západu“, až na ty auta, asfaltovou silnici, a pestřejší městský ruch.

Je to horské městečko, leží ve výšce přes 2 300 metrů. A v únoru je tam ještě poměrně chladno.
Ranní teploty jsou poblíž nuly, oběma směry, ale přes den je i 15 stupňů nebo víc.

Večer jsme se vypravili do termálních lázní, které leží poblíž města.

Představa, že se v 10 stupních mám převléct do plavek a jít do bazénku, nebyla zrovna lákavá, ale byla by škoda lázně nenavštívit.

Už jen cesta tam byla dost kuriózní. Chvíli poprchávalo, lehce foukal vítr, my oblečení do lehčích bund. Počasí spíš na to, zalézt ke krbu 😊.
Po chvíli jsme z asfaltky odbočili na přírodní lesní cestu. Všude kolem jen spousta stromů a podmračená obloha.

Ale dobrodružství ještě zdaleka nebyl konec.
Brzy se cesta změnila v cestu poskládanou z kamenů, která se klikatila dolů do údolí. Samotná cesta je široká pro jedno auto, a hlavně pro velmi zkušené řidiče. Vytočit se v těch úzkých zatáčkách i tak chce dobrý motor, dobré auto, dobré brzy a dobré reflexy. Couvat a popojíždět.
Měli jsme krásné výhledy hluboko dolů do údolí, a zakázala jsem si bát se 😊

Dole nás čekal příjemný a neoplocený vstup do areálu lázní, které samy o sobě nejsou velké – asi 7 bazénků s různě teplou/horkou vodou, na různých úrovních terénu.

Převlékárna je velmi jednoduchá budova, jen místnost s dřevěnými lavičkami. Na skříňky zapomeňte 😊.

S ručníkem jsme vyběhli ven a hurá do prvního bazénku.
Byli jsme tam jediní návštěvníci, takže vlastně taková soukromá návštěva lázní.

Voda byla úžasná, teplá, hřejivá a měli jsme nádherný výhled na okolní kopce, stromy a křoviny, skály, rostliny mezi kameny, oblohu.
Znovu připomínám těch 10 stupňů teploty vzduchu 😊.

A potom, v jednu chvíli, se z oblohy začaly snášet sněhové vločky.
To byla paráda. Sněží, všude kolem poměrně ticho, jen ta nádherná příroda, a já si lebedím v horké vodě.

Přesně ta chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak je to cestování úžasné, jaká různá zajímavá místa jsou všude po světě, a že je fajn občas dělat i méně pohodlné věci nebo překonat různé překážky typu počasí, protože potom máte nové a skvělé zážitky.

O cestě do Mexika právě píšu e-cestopis (v pdf). Chcete vědět, až vyjde?
Pravo vedle článku si klikněte na „Chci zprávu“. Jakmile e-cestopis vyjde, pošlu zprávu.