Poprvé jsem se do Řecka podívala v roce 2005, a to na pevninu, do městečka Tolo.
Jak se ukázalo, mělo strategickou polohu 😊
Měli jsme to celkem blízko na výlet do Atén, Olympie i ke Korintskému průplavu.
Městečko bylo celkem malé a příjemné, domky se táhly po pobřeží i po okolních kopcích.
Z našeho apartmánu jsme měli výhled na moře a blízký ostrůvek.
Jak se ukázalo, měli jsme štěstí na spoluúčastníky, pán, co se sem vrací pravidelně, nám ukázal cestu k prameni s pitnou vodou, která byla mnohem lepší a sladší než odsolená voda v kohoutku. Hned jsme se cítili jako místní, když jsme se u pramene potkávali s obyvateli městečka.
Také jsme se trefili do období, kdy v městečku probíhala nějaká rybářská slavnost.
Podávaly se ryby k občerstvení, hrála hudba, a tančilo se. Řecké kolové tance, jak jinak 😊.
A jak jinak, chtěla jsem se zapojit, ale úplně jsem se neodvažovala, chybělo k tomu jen kousek … až … najednou nastal výpadek elektřiny, zřejmě jako následek nedávné bouřky.
Hudba na chvíli přestala hrát a v tu chvíli jsme se s kamarádkou přidaly na podium, kde se tančilo – protože potmě nebudeme moc vidět 😊.
Místní si s hudbou poradili rychle, pokračovalo se dál a místní ženy nás samozřejmě přijaly do kruhu a jeden tanec jsme si zatančily taky.
A vůbec nevadilo, že jsme to neuměly. Odkoukávaly jsme to, nechaly se vést celým kruhem žen a vnímaly hudbu a rytmus.
Bylo to skvělé a zase o další zážitek navíc 😊.
Po bouřce se taky v moři objevovaly medúzy. Byly takové zvláštní. Silné, velké, žluté jako slunce s občasnou bílou barvou.
Nežahavé.
Ale i tak bylo nepříjemné, když jsem se při plavání příliš přiblížila a rukou jsem o jednu zavadila.
Také jsme se přiučili pár základních řeckých slovíček, která jsme párkrát použili – pozdravy, poděkování.
Hodně mě potěšilo, když letos při druhé návštěvě Řecka, po 18 letech, se mi některé pozdravy vybavily okamžitě automaticky, ostatní jsem pochytila první den když nás zdravili místní, a zbytek nám řekl průvodce na prvním výletě. A já si jen řekla „aha, vždyť to znám“ 😊.