Nedávno jsem se vypravila na procházku do lesa. Nechodím tam často, a už vůbec ne v zimě. Na delší procházky do přírody obvykle vyrážím s příchodem jara a až do podzimu.
Potřebovala jsem nějaký nový impulz, jít se projít někam dál nebo něco objevovat. Cestování je teď trochu komplikované, tak proč neobjevovat krásy svého okolí.
V plánu byl blízký lesopark. Není daleko od místa, kde bydlím, ale dlouho jsem o něm nevěděla. Aneb, pod svícnem je největší tma.
Poté, co jsem ho objevila, jsem tam byla už několikrát. Zůstalo ale pořád pár cestiček, kterými jsem se ještě nevypravila. A to byl právě ten plán.
Vzala jsem si s sebou výjimečně foťák, že příležitostně udělám pár fotek.
To byl plán.
A skutečnost?
Nové cestičky mě vůbec nezlákaly, naopak, jak jsem tak vyhlížela dobrou fotku, potřebovala jsem se držet známých míst.
Na jaře a v létě je les hustý, není vidět skrz stromy. Zima nabízí průhledy skrz les na ulice prosvítající v dálce za lesem. Taky je líp vidět na oblohu. Nebo na ptáky poskakující po stromech.
Taky jsem si uvědomila, že jsem na obyčejné procházce asi nikdy tolik nefotila. A dnes mě to hodně bavilo.
To napětí, co uvidím za chvíli, co zajímavého mě čeká. Hledání správného úhlu pohledu, lepšího záběru. Těšení se na prohlížení fotek. Objevování zajímavých námětů na fotku – jako třeba malé zapomenuté hromádky sněhu, tiše schované ve stínu stromů. Mraky zvolna putující po obloze. Hromady loňského listí, opadaného ze stromu. Hra světla a stínu, slunce prosvítající mezi stromy.
Výsledkem bylo asi 25 fotek, dobrá nálada, radost z focení i chůze, čerstvý vzduch v plicích.