Jak se v Peru dýchá?

Určitě není překvapením, že v Peru jsou také hory. A že jsou vysoké.
Co už může být překvapivé je, že spousta míst, kam se běžně dostanete, kudy projíždí i veřejná doprava, nebo kudy vedou silnice, je ve vyšších nadmořských výškách. Přes 2-3 tisíce metrů, ale i přes 4 tisíce metrů.

Jedním z takových míst je například kaňon Colca. Považuje se za nejhlubší na světě a určitě stojí za návštěvu.

Už jen samotná cesta tam je dobrodružná. Postupné stoupání z 2 tisíc metrů výš a výš, až překročíte hranici 4 tisíc metrů. A ještě to jde výš.

To už začínáte mít pocit, že cestujete někam do nebe, že jste někde hodně daleko od světa, od civilizace. Všude kolem je pusto a prázdno, jen hory, prašná cesta, rostliny a trávy nebo taky holá země, zářivé a ostré slunce vysoko na obloze, ale vlastně tak nějak blíž než kdykoliv jindy. Zářivě modrá obloha, sem tam se proletí nějaký kondor.
Všude ticho, klid. Výhled nahoru na vrcholky hor, nebo dolů, když se otevře pohled do údolí.

Pohybovat se takto vysoko ovšem není jen tak, chce to postupnou aklimatizaci.
I tak mé první minuty a hodiny takto nahoře byly napínavé. Napoprvé jsem měla pocit, že se pohybuji v mlze, nějaké hutné, že ten vzduch kolem mě je těžký a brodím se jím možná i jako vodou. Dýchala jsem tak zhluboka, jak to šlo, a přesto jsem měla pocit, že se nemůžu dodechnout, že toho kyslíku je málo. Hodně zvláštní pocit. Nejde než zpomalit, pohybovat se jako ve zpomaleném filmu, úsporně, a chodit vážně hodně pomalu. Bylo to do jisté míry i dost legrační, a hlavně jakési neskutečné.

Byl to i nádherný zážitek – dostat se takto vysoko, obdivovat nádhernou přírodu kolem, překrásné výhledy, jasnou oblohu, nezvyklou krajinu, malé vesničky, místní lidi, žijící v těchto místech.

První dny to chce víc odpočívat, a po pár dnech pobytu si tělo zvykne a dýchá se líp. Naplno si pak můžete vychutnávat krásy hor.